Dáša L. (ČR)

„Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem,“ píše Gabriel García Márquez ve svém románu Sto roků samoty. Dnes nejen že věci mají svá jména, ale dokonce v každém jazyce jméno jiné, přičemž nikdy se nejedná o bezvýhradná synonyma. A tak učí-li se člověk novému jazyku, nezíská zrcadlový odraz své mateřštiny, nýbrž zcela nový pohled na život.

S nadšením se dělím se svými studenty o zjištění, jak jazyk není prostou suchou deskripcí světa kolem nás, ale do jisté míry náš svět aktivně vytváří. Tak jako například jazyky, které nemají označení pro mnoho barev, způsobují, že jejich mluvčí rozdíly v barvách (které by třeba českému mluvčímu byly zřejmé) ani nevnímají.

K lásce k jazyku mě vedla multilingvní rodina, v jejichž šlépějích jsem vystudovala filologii na Karlově universitě. Během studia jsem se dozvěděla příliš mnoho zajímavých věcí, než abych si je nechávala pro sebe, a tak s velkou chutí vyučuji
(němčinu a angličtinu) a kloubím toto milé zaměstnání se studiem klinické nutriční medicíny, dobrovolnictvím v zahraničí a sportem všeho druhu.